,

Návody na život?

I toto bylo součástí našeho posledního kruhu. Všude na nás koukají návody na život, na stravování, cvičení, péči i výchovu dítěte. Názory lidí na to, co je dobré dělat, jak to dělat, nebo jak by se měly děti chovat. Tohle vsechno na nás vytváří obrovský tlak.. když se necháme… když chceme být dobré mámy podle ostatních. Pak se možná na chvíli ztratíme sami sobě, zlobíme se na lidi kolem nás, ale vlastně nejvíc se zlobíme sami na sebe. V tomto odpojení je občas těžké najít svou pravdu..

Já jsem chtěla být na začátku mateřství dokonalá matka, chtěla jsem své děti za každou cenu chránit. Ale zjistila jsem, že to pro mě není dobrá cesta. Jednak je nemám šanci uchránit, jednak jim prospívá sem tam nějaké to „bebíčko“ a další úrovní je, že by to zničilo mě. A tak nacházím postupně dokonalost v nedokonalostech… radost, větší lehkost, méně tlaku, ale jde to krůček po krůčku, nic není hned. Stále se učím a jak už jsem psala v předešlém článku největším pomocníkem na to, abych mohla na věci ve svém životě nahlédnout, je čas sama se sebou..

/by

Jak jsme přišli o miminko

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc je toho téma utajované, že je tolik žen, které přišly o miminko. Ale vlastně to dává smysl, protože spoustu žen o svém těhotenství v prvních měsících vůbec nemluví, protože co kdyby náhodou?

A jak to mám já? Vždycky jsem mluvila o svých těhotenstvích, protože jsem se z nich radovala. Když cítím radost, prožívám radost, když cítím smutek, prožívám smutek. Snažím se žít tím, co je a nepřemýšlet nad tím, co by mohlo být. A tak když jsme se dozvěděli, že miminku nebije srdíčko, cítila jsem smutek, prázdnotu a bolest, ale zároveň někde hluboko v sobě jsem měla pocit, že je vše v pořádku, tak jak to je. Uvnitř mě byl a je klid a smíření. Nebojuji s tím co je a když přijdou emoce, tak je pustím. Pracuji často s tělem, ve kterém se toho hodně ukládá.

První týden jsem potřebovala, aby k mému tělu všichni doma přistupovali hodně opatrně (bylo takové otřesené). Tak jsem ležela v peřinách, odpočívala a četla knihu. Tělo potřebovalo hodně tepla, jako kdyby chtělo spálit veškerý stres z nemocnice. Také se mi po tom týdnu hodně ulevilo. Když přišla vlna emocí, tak jsem ji pustila. Občas jsem si dala meditaci, která mě dostávala do klidu a zároveň uvolňovala tělo. Jindy masáž bříška, která je tolik hojivá, uvolňující a pečující. Doma jsme si pak s manželem a dětmi udělali takový malý rituálek na rozloučení s miminkem. Byli jsme až překvapeni jak holčičky tu situaci vnímají. Bylo to moc krásné a jako by nás to ještě víc spojilo.

Vždycky jsem se ráda potkávala se ženami a vnímám jak hodně jsou tato setkání léčivá. S každým povídáním odchází kousek bolesti, nebo smutku. Ženy umí být tolik podporující a mě to teď dává ještě větší smysl, než kdy dřív. Jsem šťastná, že znám a mám kolem sebe tolik báječných žen a že si můžeme být navzájem oporou a sdílet spolu radosti i bolesti… být součástí a nebýt na to sama..

/by