I toto bylo součástí našeho posledního kruhu. Všude na nás koukají návody na život, na stravování, cvičení, péči i výchovu dítěte. Názory lidí na to, co je dobré dělat, jak to dělat, nebo jak by se měly děti chovat. Tohle vsechno na nás vytváří obrovský tlak.. když se necháme… když chceme být dobré mámy podle ostatních. Pak se možná na chvíli ztratíme sami sobě, zlobíme se na lidi kolem nás, ale vlastně nejvíc se zlobíme sami na sebe. V tomto odpojení je občas těžké najít svou pravdu..
Já jsem chtěla být na začátku mateřství dokonalá matka, chtěla jsem své děti za každou cenu chránit. Ale zjistila jsem, že to pro mě není dobrá cesta. Jednak je nemám šanci uchránit, jednak jim prospívá sem tam nějaké to „bebíčko“ a další úrovní je, že by to zničilo mě. A tak nacházím postupně dokonalost v nedokonalostech… radost, větší lehkost, méně tlaku, ale jde to krůček po krůčku, nic není hned. Stále se učím a jak už jsem psala v předešlém článku největším pomocníkem na to, abych mohla na věci ve svém životě nahlédnout, je čas sama se sebou..
Musím říct, že před prvním porodem jsem nevěděla vůbec nic. Naštěstí jsem měla kamarádku, která už za sebou jeden porod měla. A tak jsem od ní zjišťovala informace: jaký měla porod, jak se cítila, co pro ni bylo dobré a co ne. Právě ona mi doporučila porodní asistentku v Neratovicích. S Járou jsem se domluvila a zajela za ní i s manželem. Bylo pro mě velmi přínosné potkat se, popovídat, klást všechny možné dotazy a i nadále zůstávat ve spojení. Člověk měl najednou pocit, že na to není sám, že když si něčím není jistý, může se zeptat. Jára mi poslala porodní přání, abych se mohla inspirovat a promyslet si, co by bylo důležité pro mě. Doporučila mi ještě nějaké knihy, abych si mohla udělat obrázek. Poté jsme se ještě potkaly osobně a vše probraly. Moc se mi líbil její přístup: rozumný, uzemněný. Řekla mi jak to chodí v nemocnici, co je možné a co ne. Cítila jsem se připravená. Nehledala jsem extrémy, chtěla jsem jen co nejpřirozenější cestu, ale když by byl problém, byla jsem otevřená tomu, že věci mohou jít jinak..
Pak jsem za Járou přijela až 4 týdny před porodem, abych se zapsala do nemocnice. Musím říct, že nemocnice na mě nepůsobila vůbec dobře. Seděla jsem na chodbě a čekala. Představa, že tam rodím pro mě byla v tu chvíli děsná. Vůbec jsem se v tom prostředí nedokázala uvolnit. Pak přišla Jára a šly jsme spolu do místnosti, kde se mnou sepisovala všechny papíry k porodu. Udělala mi monitor, změřila tlak a u toho jsme si povídaly. Najednou jsem si uvědomila, že jsem úplně v klidu, že se cítím v bezpečí, jako bych ani nebyla v nemocnici. A to pro mě bylo velmi důležité zjištění. Přestala jsem se bát a pochybovat..
Další úrovní byl porod sám… s Járou jsem byla ve spojení od doby, co se mi uvolnila hlenová zátka. Její podpora na telefonu a možnost se poradit třeba s tím, kdy vyrazit, byla obzvlášť u prvního porodu neocenitelná. A také možnost volat ve 3 ráno:-) V porodnici jsem se pak díky ní a mému muži cítila dobře a bezpečně. Rodila jsem jen za přítomnosti mého muže a Járy, ale o tom zase někdy jindy…
Vnímám porodní asistentku, nebo dulu v těhotenství, u porodu, nebo i v šestinedělí jako neocenitelnou podporou ženy, ale i jejího partnera, případně celé rodiny..