Ztracená ve vztahu

Stále potkávám ženy, které se upínají a ztrácí ve vztazích. Měla jsem to stejně. Řekla bych, že jsem bývala velmi přizpůsobivá, „hodná“, milá, taková nenáročná partnerka. Když jsem chodila s horolezcem, tak jsem lezla po skalách. S přítelem, který se válel doma, jsem se také válela. Než mě to přestalo bavit..

Mám pocit, že naší přirozenou potřebou je být v páru (neříkám, že to platí pro každého). Ve chvíli, kdy vyrosteme tolik, že už nechceme sdílet s rodiči úplně všechno, potřebujeme kamarády a partnery. Potřebujeme sdílet své radosti, pokroky, smutky i bolesti. Někomu se otevřít. Některá témata je skvělé sdílet se stejně naladěnými kamarádkami, jiná se svými partnery. Jako bychom potřebovaly ten opačný pól, někdy i opačný názor.

Bohužel dost často, když partnera potkáme, začneme hrát hry. Hry na dobrou partnerku, hodnou a pečující ženu, sportovkyni, atd.. Kolikrát hrajeme hru a najednou zjistíme, že nás to tak už nebaví.  Vztah ukončíme, nebo jsme dál ve vztahu, ve kterém nejsme šťastné. Já jsem třeba dřív nedokázala říkat „špatné věci“. Tím myslím co se mi nelíbí, nebo že se mi něco nelíbí. Tak jsem byla ve vztazích, ve kterých mi nebylo dobře, do té doby než mi to došlo. Řešení pro mě bylo vztah ukončit. Jinak jsem to neuměla. Něco bylo špatně a já nevěděla co. Dnes vím, že jsem si nevážila sama sebe. V těch vztazích jsem byla úplně ztracená, ale vlastně jsem byla ztracená i v životě. Do té doby, než jsem začala sama sebe hledat a zjišťovat jak věci chci. Co vlastně chci? Co je pro mě důležité? Vlastně i dnes se jednou za čas objeví období, kdy si přijdu absolutně ztracená a pak se začnu dívat dovnitř a hledat odpovědi. Co teď potřebuji? Jak se cítím? Proč je mi najednou špatně? Jen se sama sebe ptám a vždycky přijde odpověď. Někdy to chvíli trvá, ale to nevadí. Důvěřuji tomu, co přijde zevnitř. Učím se. Poznávám sama sebe.

Když jsem potkala svého manžela, byla jsem ve fázi poznávání sebe asi 3 roky. Snažila jsem se být hodně pozorná a vědomá, abych se zase neztratila. Také jsem se učila říkat „to nepříjemné“. Vždycky, když jsem to řekla, bylo mi líp. Postavila jsem se sama za sebe a hned se mi ulevilo. Nenechávala jsem věci v sobě a to je obrovská úleva. Dělám to dodnes. Když se zlobím, tak se zlobím. Když jsem smutná, jsem smutná. Když mi něco vadí, říkám to. Když křičím, tak křičím..  Můj muž to bere, občas se pohádáme, ale hned se prostor vyčistí a můžeme jít dál. Netrápíme se. Učíme se spolu. Hledáme společný prostor, ale hledáme také prostor každý zvlášť..  Abychom mohli být sami sebou.