Posuzování

Stále mě ještě překvapuje to, když mi někdo řekne: „ty to máš tak a tak“, nebo „ty jsi taková…“ Dostává mě ta jistota s jakou říkají jak já to mám, nebo co je pro mě dobré. Co bych měla změnit, zlepšit, jak se chovat, uklízet. Spoustu lidí jsou odborníci na můj život. Na to jak bych se měla, nebo mohla chovat, nebo třeba jak vychovávat své děti. Ale vzhledem k tomu, že každý člověk je jiný, má jiné nároky, jiné tabulky hodnot, žebříčky toho co je v pořádku a toho co není,  musel by se ze mě stát schizofrenik. Tedy pouze teoreticky, kdybych jim všem chtěla vyhovět. A to nechci.

Možná bychom mohli mít žákovské knížky do života. Každý s kým se potkáme by nám dával známky a psal poznámky a pochvaly. Známky z chování, chůze, oblečení, úklidu, nebo jak se zrovna chovají naše děti. Jediný problém vidím v tom, že každý hodnotitel by byl ovlivněn vlastním příběhem a měl své žebříčky hodnot. Dala by se brát taková žákovská vážně? Kdo by vyhodnocoval a kdo trestal? Kde by byla hranice toho co je správně a co špatně? Tak mi to přijde, že určitým způsobem máme takové žákovské ve svých hlavách. Podle toho, kam otáčíme své hodnocení, tam vytváříme tlak, ať už na své děti,  přátele, rodinu, nebo sami na sebe.

Pravdou je, že největší kritici jsme sami sobě. Sami sobě nejvíc ubližujeme a hodnocení směrem k nám samým bývá to nejtvrdší. A tak se držíme v kleci omezení, která vytváří naše mysl. Jsme to my, kdo sedí ve vězení, jenom jsme si ještě nevšimli, že dveře jsou otevřené..